Truchlení je důležité právě proto, abychom se se ztrátou mohli vůbec vyrovnat. Je lékem samo o sobě, má hojivé účinky a zákonitosti, které nelze ignorovat. Jak probíhá jedna z nejstresujících součástí života?
Viděla jsem, že čeká na výtah. Byla oblečená celá v černém, před týdnem přišla o matku. Nohy mi říkaly uteč, ale hlava se vzpamatovala. Přistoupila jsem k ní, objala ji a do ucha zašeptala tradiční slova, která se říkají při takové příležitosti: „Upřímnou soustrast.“
Vždy se mi zdálo, že tato dvě slova jsou frází a ani teď mi to na jazyk nešlo snadno. Proto jsem dodala: „Je mi to tak líto…“ Víc ani říct není třeba.
V minulosti bylo rozloučení s mrtvým víceméně veřejnou záležitostí. Člověk většinou umíral doma mezi blízkými a po jeho smrti pozůstalí prožívali smutek společně pomocí různých rituálů. Příbuzní, přátelé, sousedé či církevní společenství se sešli do domu nebožtíka a vytvářeli jakoby podpůrnou skupinu pro truchlící. Ten, kdo nosil černý oděv, byl i společností po určitou dobu chráněn. O smrti se mluvilo jako o přirozeném konci života, nikdo neměl pocit, že je to tabu. I děti se mohly setkat s mrtvým člověkem, při kterém se držela během noci stráž, aby jeho duše neodcházela z tohoto světa osamocená.
Dnes se smrt přenesla do nemocnic a márnic a spolu se umíráním jsme ji začali tabuizovat. Bojíme se mrtvých, bojíme se i smutku lidí, kteří přišli o milovanou osobu. Nevíme, jak se jim přiblížit, co jim sdělit. Často se jim vyhýbáme, protože smrt nás děsí. Připomíná nám náš strach z toho, že někoho ztratíme. Společnost, která upřednostňuje výkon a dokonalost nás zase nutí schovávat své trápení a nedávat najevo pocity. V okamžiku, kdy jsme blízko zhroucení, okolí nás vyzývá, abychom se nacpali pilulkami nebo navštívili psychiatra, jako by šlo o nemoc, a ne o přirozený důsledek ztráty.
Truchlení je důležité právě proto, abychom se se ztrátou mohli vůbec vyrovnat. Je lékem samo o sobě, má hojivé účinky a zákonitosti, které nelze ignorovat. Jak probíhá jedna z nejstresujících součástí života?
Akutní žal začíná prvotním šokem. V okamžiku, kdy se člověk dozví o smrti blízkého, může reagovat různě. Někdo zachová absolutní klid, jako by nepochopil, co se stalo, jiný reaguje bouřlivě, pláčem, křikem, bědákáním. V této velmi napjaté chvíli však příroda vymyslela velmi dobrý obranný mechanismus, díky kterému není stres zničující – popírání ztráty a znecitlivění. Náš mozek odmítá věřit realitě, zdá se nám, že mrtvý se každou chvíli vrátí domů. Truchlící dokáže bez emocí zařídit pohřeb, napéct koláče na kar či oznámit ostatním příbuzným, co se stalo. Tato činorodost je pro něj výhodou, odvádí pozornost od návalu citů. Nezřídka se stává, že v kruhu rodiny zazní smích, vyvolávají se veselé vzpomínky a zážitky spojené s mrtvým, cítíme vděčnost či osvobození.
Obvykle po pohřbu, když vše ustane a život se vrátí do starých kolejí, dolehne na pozůstalého smutek celou silou. Uvědomí si, co ztratil a každá minuta je pro něj utrpením. Čas začne běžet zdánlivě pomaleji nebo naopak, přestane jej vnímat úplně. Toto emocionální dno je doprovázeno pocity viny (proč jsem ho tehdy pustila na cestu), hněvem (co jsi mi to udělal), lhostejností, úzkostí, nepřekonatelnou touhou. Truchlící člověk cítí fyzickou bolest v hrudi, je přecitlivělý na světlo a hluk, často reaguje zmateně, trpí halucinacemi či zapomnětlivostí. Dokáže přespat celý den či probdět celou noc, chodí po bytě od okna k oknu a nechutná mu jíst. Aktivita a pasivita se během aktivního truchlení střídají.
Truchlení se projevuje i tím, že pozůstalý hledá ztracenou osobu, potkává ji na ulici, zda slyší z vedlejšího pokoje. Symbolicky uchovává všechny předměty, které připomínají předchozí život, nechává neustlanou postel či nevyprané oblečení. Člověk se schová do sebe samého, nevnímá děti, rodiče či kolegy.
Uvádí se, že akutní žal trvá obecně přibližně šest týdnů po ztrátě, avšak jeho délka je spíše individuální. Pokud se truchlící člověk „zasekne“ a jeho truchlení je nepřiměřeně intenzivní, trvá delší dobu, projevuje se hlubokou depresí či sebevražednými pokusy, je nejvyšší čas vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta, resp. psychiatra. Nebezpečí hrozí i v důsledku potlačení aktivního truchlení (například utlumujícími léky), protože je vynechána velmi důležitá součást psychické regenerace – přijetí a zpracování ztráty samotné. Citovým dnem je třeba projít, ačkoli je velmi trýznivé a bolestivé.
Smíření – jeho známkou je pomalé získávání rovnováhy a orientace na vnější svět. Ztráta stále bolí (zejména během svátků a výročí), avšak kromě bolesti cítíme jakýsi klid a ztrácejí se pocity viny. Emoce už nejsou hraniční, v běžném životě nacházíme dokonce i světlé chvilky, kdy cítíme štěstí. Dokážeme si prohlížet staré fotografie a provádět činnosti, které do té doby dělala ztracená osoba. Děláme kroky související s aktivním oddělením od minulosti. Začneme řešit dědické záležitosti, odložíme osobní věci po zemřelém a ve vzpomínkách používáme minulý čas. Ztrátu začneme chápat jako událost, která nám dává nové možnosti. Uvolní se v nás energie k zahájení nového, jsme schopni prožívat radost. Konečně pochopíme význam věty, že co nás nezabije, to nás posílí.
Tato etapa obvykle trvá přibližně dva roky a během ní se mohou vyskytovat i malé pády směrem dolů. Nikdy to však není úplné dno, spíše malé uklouznutí, které lze překonat.
Nový život neznamená zapomnění. Naopak, ke ztracené osobě získáme odlišný vztah, najdeme její nové místo v našem životě. Jen tak dokážeme vytvářet kvalitní citové vazby na žijící lidi. Když potkáte lidi, kteří dříve překonali truchlení, řeknou vám, že se jim většinou změnil žebříček hodnot, začali si užívat příjemnějších stránek života na úkor povinností. Jakoby přišli na to, že nic materiálního není tak důležité jako přítomnost těch, na kterých nám záleží.
Ano, tušíme to všichni, ale dokud neztratíme někoho, kdo nám chybí jaksi víc, tak je to jen fráze.
